Fotograf a novinář Martin Kramer

Seriál Za zdmi věznice v následujících několika reportážích představí opravdu náročnou práci příslušníků i zaměstnanců Vězeňské služby České republiky (VS ČR). Podíváme se nejen do věznic, ale také představíme práci nejrůznějších profesí v rámci VS ČR. V reportážích budete mít možnost vidět vícero fotografií a také budete moci shlédnout několik videí. Pojďme dnes začít úvodem. Téměř je nevidíme, vyjma nejrůznějších reportáží od soudu, případně pak dokumentů, ale jsou pro nás opravdu velmi důležití. A když píši opravdu důležití, tak to myslím jakože na sto procent. Veřejnost na ženy a muže sloužící/pracující u Vězeňské služby České republiky vesměs zapomíná. Přitom bez nich by nám po republice běhali nejrůznější vrazi/vražedkyně, lidé zapojení do drogové problematiky, objednavatelé nájemných vražd, případně pak lidé vykonávající trest z oblasti hospodářské kriminality. Stejně tak by ale ani nebyli lidé ve vazbě a také by nám tu chodili po ulicích lidé neplatící alimenty, lidé, jež neúmy

Tento článek jsem měl připraven již před pár dny po úniku plynu u nás v domě, avšak včerejší událost v Ostravě a jistá spojitost s ostatními případy mne přesvědčila, že je zveřejnit tento text. I díky vám totiž nemusí dojít k tragické události. I vy můžete upozornit na chemický zápach v domě či zápach plynu. Je pak vysoká pravděpodobnost zásahu složek IZS ještě před samotným problémem – a při úniku plynu či výbuchu chemických látek jde opravdu o velký problém! Jak se pokusit zabránit tragédii? Je to vlastně naprosto jednoduché. Pakliže bydlíte v bytovce, případně v panelovém domě, nebo prostě jen v rodinném domě, a ucítíte typický zápach plynu, není asi něco úplně v pořádku. Samozřejmě se nebavíme o zápachu v době, kdy plynárny předem informují o faktu většího zápachu plynu, neboť dochází k jistým technickým změnám. Pakliže ale plyn cítíte z nenadání, máte pocit, že zápach se stupňuje, okamžitě volejte na tísňovou linku 150 či 112. Bojíte se, že hasiči nic nenaměří? I já jsem se bál, a

Dnešní ráno v Ostravě nezačalo vůbec dobře. Ve tři hodiny se složky IZS dozvěděly o výbuchu s následným požárem bytu ve čtyřpatrovém domě v Ostravě – Hrabůvce. Na místo okamžitě vyrazili policisté, záchranáři a hasiči. Na místo vyrazily nejbližší hlídky z obvodních oddělení a OHS Ostrava, dvě posádky RV a tři posádky RZP doplněné o interventku ZZS MSK a tři jednotky hasičů – profesionální hasiči ze stanice Zábřeh a Jih společně s JSDH Zábřeh. V domě se v době výbuchu nacházely čtyři desítky osob. Čtyři osoby museli z domu zachránit – tři z nich vnitřek za pomoci vyváděcích masek a jednu osobu cestou automobilové plošiny. Další 36 osob domy opustilo samostatně. Ošetřit bylo třeba celkem šest osob. Další osoby posádky ZZS MSK však z důvodu této události preventivně vyšetřili. Sedmatřicetiletý muž byl zraněn nejvážněji – utrpěl popáleniny na zhruba polovině těla. Zasahující týmy záchranářů muže zajistili, lékař jej uvedl do umělého spánku a následně jej přepravili na popáleninové centrum

Psal se 24. únorový den roku 2015. Nikdo tehdy netušil, že dojde k jedné z největších tragédií v dějinách České republiky. Z téměř obyčejného třiašedesátiletého muže z Uherského Brodu ve Zlínském kraji se během pár minut stal masový vrah. Zdeněk Kovář tehdy zastřelil sedm mužů, jednu ženu a jednu ženu těžce zranil. Před zákrokem zásahové jednotky spáchal sebevraždu. K útoku došlo po dvanácté hodině a třicáté minutě zhruba v šestnáctitisícovém městě v místní, dnes již neexistující, restauraci Družba. V tu dobu se v restauraci nachází větší počet osob vychutnávající oběd a personál restaurace. Pohodové chvíle zničil Zdeněk Kovář střelbou ze dvou samonabíjecích zbraní CZ 75 B a revolverem Alfa vzor 820. Před střelbou se některým hostům podařilo naštěstí uniknout. Další lidé ihned volali na tísňovou linku policie. Když informaci nabíral ve 12:38 operační důstojník tísňové linky 158 KŘP Zlínského kraje, rozhodl o vyslání hlídky OOP Uherský Brod. Ta byla na místě do devíti minut. O tři minut

Policistky a policisté nikdy nebudou v očích veřejnosti asi bráni tak, jako jsou například hasiči a záchranáři. Je jasné, že policie, ať už státní, tak i ta městská/obecní, je represivní orgán. Pravděpodobně i proto kolují vtipy na adresu příslušníků, pravděpodobně i proto jsou ti „acabisti“ a asi i z toho důvodu jsou některé persóny vůči policistkám a policistům někdy více slovně agresivní – zejména ti lidé, co od policie dostávají pokuty. To, co se děje ale nyní v diskuzích, je už totálně za hranou nejen slušnosti, ale také ubohosti a svým způsobem může jít i protiprávní jednání… Tento článek píši jen několik hodin předtím, než si připomeneme šest let od tragické střelby v Uherském Brodě. Píši jej v době, kdy je několik tisíc příslušnic a příslušníků připraveno pomáhat a chránit, ale také v době, kdy policistky a policisté „loví“ společně s dalšími složkami IZS osoby prolomené ledem, kdy se snaží vyšetřovat několik vražd, další násilné činy, ale také v době, kdy policistky a policist

Dnes jsou to tři roky, co na Slovensku došlo k vraždě investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové. Před třemi lety byla Policie Slovenské republiky na nohou a začala vyšetřovat celou vraždu. Politiku nyní nechme stranou… I v České republice však máme téměř obdobný případ. V roce 2002 vyšetřovaly elitní útvary Policie České republiky objednání vraždy investigativní novinářky Sabiny Slonkové. Takovéto případy, a případy jim obdobné, kde jde o nájemnou vraždu, jsou pro kriminalistky a kriminalisty těmi nejhoršími. Cílem totiž není dopadnout jen vraha prokázat mu vinu, ale také prokázat vinu objednavateli. Leč je vyšetřování takových případů velmi složité, v Čechách, Moravě i ve Slezsku máme elitní týmy SKPV, jenž se povedlo takové případy objasnit.  Tento příspěvek tak chci věnovat všem těm ženám a mužům mnohdy měsíce a roky pracující na vyšetřování nejrůznějších závažných zvlášť závažných zločinů. Veřejnost mnohdy ani netuší, jak náročné je takové vyšetřován

S agresivním chováním persón se v posledních měsících lidé setkávají více a více. Někteří agresoři si jsou plně vědomi své agresivity, jiní, bohužel, o tom, že někoho napadají pouhými urážkami, ani nevědí. Největší problém v současné době v dané problematice jsou sociální sítě a celkově zejména diskuze. Diskutující na „sockách“ a v různých komentářích pod články médií mají potřebu nadávat, označovat druhé s jiným názorem za ovce či je dokonce obviňovat z toho, že je někdo za jejich názor platí… Jak z toho ale pryč? Jak utéci před agresory? A kam až může vést takovéto agresivní jednání persón? Chtěl bych na úvod poznamenat jeden důležitý fakt. Agrese se nevyskytuje jen v rámci „online“ prostředí, ale také v rámci „života tam venku“… Příkladem může být nyní chování některých osob, jež zastaví policisté jen s pouhým upozorněním, že spáchali dopravní přestupek. A v tu chvíli, pokud stojí před policistkou/policistou agresor, začne chování ve stylu: „Já vás platím z daní, tak co mě tady buze

To, že nás tu dlouhou dobu trápí nedostatek lůžek, zejména těch intenzivních, v některých krajích, všichni dobře vidíme. Také moc dobře všichni víme, že se o takových převozech dozvídáme ve chvíli, kdy k nim dochází, případně pak ve chvíli, kdy k nim došlo. Ale fakt „prodávání“ pacientů, kdy se informuje veřejnost (tím pádem i novináři) předem, odkud a kam, s čím a kdy vyjedou, to je už moc! Tak přesně tohle se dnes povedlo někomu ze ZZS hlavního města Prahy. Asi i chápu, že je třeba ukázat používání jejich nového Fénixe, aby se fakt vidělo, že to auto nebylo kupováno jen tak, ale…? Musí veřejnost (novináři) opravdu vědět, kdy vyjede „kolona“, kam míří, kde vyzvedne pacienty v jakém stavu a kam pojedou s pacienty? Je to opravdu třeba? Musí se dát příležitost médiím, aby si jejich reportéři fotili pacienty? Aby jejich rodiny viděli, jak a kam je vezou v hlavní televizní relaci? …A pak obyčejní lidé pracující na záchrance si stěžují a nadávají, jak je při práci otravují a obtěžují noviná

…O COVid onemocnění toho bylo napsáno již mnoho. Téměř každý den o něj slyšíte, čtete, ti méně šťastní jej již poznali „na vlastní kůži“. Všichni také slýcháme, že současná politická garnitura to vyřešit neumí, že by to ta opoziční dělala lépe. Víte ale, kde je základ všeho? Právě ve mně, ve vás a nás všech! Prosím, bedlivě čtěte pár řádků níže a zkuste nad tím přemýšlet. Je mi upřímně jasné naštvání společnosti, jež nemůže chodit do restaurací, hospod, na nákupy, nemůže na lyže (může, ale nemůže využít vleky). Je jasná naštvanost podnikatelů a dalších, ale ještě více mi je jasné jisté zklamání a zdrcení zdravotnického personálu. Den za dnem ženy a muži bojují oo zdraví nás všech, ale hlavně o zdraví těch, co mají v nemocnicích. O životy těch, co jsou již v tak vážném či kritickém stavu, že musí být využita umělá plicní ventilace a musí být pacient/ka hospitalizován/a na „ARU“… Tím, jak se plní nemocnice, není postupně kam převážet pacienty. V současné době je krom Karlovarského kraje

Jedna z častých otázek padajících od veřejnosti ve spojitosti s vyšetřováním nejrůznější kriminální činností zní, proč to tak dlouho trvá? Proč vyšetřovatel policistů potřebuje tolik času k ukončení vyšetřování a předání spisu žalobci? Tak nejen na to vám odpovím v dnešním článku z rubriky „Proč…?“. Pakliže začneme z hodně širokého pohledu věci, můžeme konstatovat, že není vyšetřování jako vyšetřování. Jsou nejrůznější druhy protiprávního jednání. Jde o přestupky, přečiny a zločiny (trestné činy). Například u přestupků spáchaných v dopravě, přestupky proti veřejnému pořádku nebo proti občanskému soužití je vyšetřování ze strany policie vlastně poměrně jednoduché. Pakliže tedy pomineme nejrůznější papírování ohledně spáchání přestupku ze strany policejních postupů. Přestupek buď státní či městský policista vyřeší na místě nebo jej předá správnímu orgánu rozhodujícímu o vinně a trestu. Takové případy se stávají dnes a denně a jejich během dne nespočet… U přečinů a zločinů/zvlášť závažnýc

Již v začátcích webu Ze života IZS jste měli poměrně rádi články z rubriky „Proč…?“. Inu rozhodl jsem se, že je na čase tuto rubriku znovu zavést. A to i z toho důvodu, že se tu a tam stávají situace, kdy mne někdo kontaktuje s dotazem, co a proč „to“ znamená. Dnes začneme něčím, co se týká policie a je svým způsobem hodně zajímavé. Asi jste si všimli, že na ulicích nepotkáváte policistky a policisty jen ve služebním stejnokroji (košile, bunda), ale také v tzv. „čerňákách“. Policistka/policista má silné boty, černý svršek i dolejšek. V horní části uniformy nosí taktickou vestu, pod ní většinou vestu neprůstřelnou a na hlavě tu a tam má baret (jindy jej může mít připnutý na rameni – je to možné). Tyto policisty potkáte u útvarů jako je například v Praze Pohotovostní motorizovaná jednotka (PMJ), případně pak Oddělení hlídkové služby (OHS) – tu naleznete ve větších městech. Stejně tak tuto uniformu nosí například příslušníci Speciální pořádkové jednotky, ale někdy i policistky a policisté

12. února 2021 se před jedenáctou hodinou ozval na tísňovou linku pražských policistů muž, jenž se bál o svou dceru. Ta se svému otci neozývala. Na místo operační důstojník vyslal nejbližší hlídky policistů. Na místo zamířil i velitel z pražské Pohotovostní motorizované jednotky. Vozidlo velitele policie má velmi zajímavou výbavu. Tu si navrhli sami policisté. Mezi onou výbavou je i tzv. „hydraulika“ – nástroj k otevírání dveří. Při příjezdu na místo a při snaze kontaktoval ženu přes bouchání na dveře a zvonění, policisté neměli žádnou odezvu. Slyšeli však jisté rány. Velitel policie proto rozhodl o násilném vstupu do bytu, respektive o vstupu pomocí „hydrauliky“. Za pár vteřin tak byli policisté u ženy ležící na zemi s patrně probíhajícím epileptickým záchvatem. Muži zákona okamžitě nechali přivolat ZZS a současně vytáhli ženě z dutiny ústní vlasy. Třicetiletou ženu si po příjezdu převzali záchranáři – ti ji převezli do jedné z pražských nemocnic. Díky reakci otce ženy, policistům a s

 Dnes jsou to čtyři roky, co v noci vypukl požár ve Zvoli ve Středočeském kraji. Tehdy se při požáru zranil profesionální hasič HZS Praha Jan Odermatt. O den později bohužel tento příslušník sloužící od roku 1993 u HZS Praha zemřel. Nejen Honza Odermatt si zaslouží úctu a velký díky. Bohužel ve službě vlasti zemřelo již mnoho policistek/policistů, hasičů, vojáků, ale také odcházejí lidé zachraňující životy v rámci záchranných služeb a nemocnic. Smrt je vlastně jedinou jistotou na tomto světě. Bohužel si nevybírá a nevyhýbá se ani příslušnicím/příslušníkům složek IZS, Armády České republiky a dalších. Bohužel odcházejí i velmi schopní lékaři, záchranáři, sestry a další lidé, jež svůj život věnovali pomoci druhým. Tímto článkem chci vzdát hold všem těm, co padli/zemřeli při pomoci druhým či při plnění služebních povinností. Chci také poděkovat všem, co denně chodí do služby/práce s vědomím možného nevrácení se domů. Armáda České republiky Již v dobách první a druhé světové války padali h