Agresivita stoupá, pojďme před ní utéct!

S agresivním chováním persón se v posledních měsících lidé setkávají více a více. Někteří agresoři si jsou plně vědomi své agresivity, jiní, bohužel, o tom, že někoho napadají pouhými urážkami, ani nevědí. Největší problém v současné době v dané problematice jsou sociální sítě a celkově zejména diskuze. Diskutující na „sockách“ a v různých komentářích pod články médií mají potřebu nadávat, označovat druhé s jiným názorem za ovce či je dokonce obviňovat z toho, že je někdo za jejich názor platí… Jak z toho ale pryč? Jak utéci před agresory? A kam až může vést takovéto agresivní jednání persón?

Chtěl bych na úvod poznamenat jeden důležitý fakt. Agrese se nevyskytuje jen v rámci „online“ prostředí, ale také v rámci „života tam venku“… Příkladem může být nyní chování některých osob, jež zastaví policisté jen s pouhým upozorněním, že spáchali dopravní přestupek. A v tu chvíli, pokud stojí před policistkou/policistou agresor, začne chování ve stylu: „Já vás platím z daní, tak co mě tady buzerujete!?“, nebo: „Proč mě jako zdržujete? To nemáte nic lepšího na práci?!“, a mohl bych pokračovat dál a dál. Tyto persóny si samozřejmě neuvědomují, jak moc si svým chováním přitěžují. Jsou přestupky a činy, jež lze řešit domluvou. Ale v případě takového chování? Hádejte, jak se policistka/policista zachová…

Druhá důležitá poznámka. Agrese tu byla, je a bude. A je celkem jedno, zda jde o témata spojená s COVID onemocněním či o témata jiná. Dříve však v takové míře nebyla agrese vidět. Nebylo vidět, jak moc se tyto lidé vyskytují na sociálních sítích a i v jiných diskuzích fórech.

„Rádi píšem na cizí zeď,“ zpívá se… 

Když v roce 2018 tým kolem Kamila Bartoška (Kazma) vypustil na světlo světa tento song, asi netušil, jak nadčasová tato píseň bude. A právě téměř všechny věty z této písně sedí i na situaci v posledních měsících. Nejvíce vystihující v rámci agrese na „sockách“ je asi tato část refrénu: „A to, že každej může mít svůj hlas. Neznamená, že musíš soudit nás,“ v překladu se to dá vyložit asi takto. Každý má svůj názor a neměl by být souzen za něj.

Ve chvíli, kdy se na mně začala sypat kritika za to, co píši. Za to, že píši, jak to vypadá v nemocnicích, na záchrance, že lžu. Že si čísla a vše jen vymýšlím. Ve chvíli, kdy mi začaly chodit hodně odporné zprávy na soukromý profil a jisté persóny začaly pátrat i potom, kdo je má rodina, začal jsem si říkat, že tohle fakt ne…  Chtěl jsem utéci a již se nikdy na sociální sítě nevrátit. Proč? Protože si nenechám ničit zdraví – psychosomatika hraje opravdu velkou roli, kord v případě epilepsie, psychického onemocnění a jiných.

Jenže pak jsem si řekl… Proč bych vlastně utíkal? Proč vlastně reagovat na komentáře a proč jsem tak často na „sockách“?

Choďte ven, čtěte, věnujte se rodině, koukněte na nějaký seriál, zkrátka jak kdo chce 

V tu chvíli, kdy jsem si položil tuto otázku – pravda, přiznávám, že mne na ní nevedl kamarád a z části i lidé, co mi psali po oznámení konce projektu Ze života IZS – jsem si uvědomil zásadní věc. Život není na internetu, život je tam venku! Již předtím jsem si řekl, jak konečně musím zhubnout a něco dělat i se svým zdravím.

A v rámci „útěku ze sociálních sítí“ jde hubnutí ruku v ruce. Stejně tak jsem se postupně začal lépe cítit. Začal jsem chodit ven, pracovat na archivu svých fotografií, číst si, ale také se více věnovat rodině. Není univerzální rada na to, jak vlastně tedy utéci před agresory, ale každý z nás si svou cestu najít může.

Můžete číst, můžete vzít tužku a začít psát, můžete začít sportovat, malovat, zpívat… Můžete spoustu věcí. A také můžete přijít na to, že tady u nás je vlastně krásně i ve chvílích, kdy platí nějaké restrikce. Chodit do přírody, do lesa? Naprosto nádhera! Když ještě padal sníh, tak zajít pozorovat, jak se pomalu příroda přikrývá bílou peřinou, to bylo nádherné. Nebo to jen tak pozorovat z okna.

Pokud vám tedy mohu radit, a vězte, že já tu zkušenost mám velkou, „utečte“. Utečte z internetu do reálného světa. A čím více lidí uteče, tím méně bude těch, do kterých se agresivní persóny budou moci „obouvat“. A třeba i je to přestane bavit… A kdybyste náhodou nevěděli, čím se máte zrovna zabývat, a nevadí vám to, jděte pomáhat. Zkuste se optat, zda někdo nepotřebuje pomoci dojít pro nákup, nepotřebuje něco zařídit nebo nepotřebuje něco jiného. Víte, jak krásný pocit je, když se jen prostě zastavíte a pomůžete staré paní přes cestu? Naprosto úžasný! A vím to moc dobře.

No a jak to vypadá v současné době u mě?

Ráno vstanu, kouknu se, co je nového. Dojdu s naší fenečkou, nasnídáme se, pak když nejsou rodinné povinnosti, kouknu, co nového na internetu, na Facebooku, a jdu pryč. Jdu se věnovat třeba fotkám, nebo dnes například tomuto článku. Hraji jednu strategickou hru, poslouchám hudbu, hraji si s malou. Večer už u počítače netrávím dobu tak dlouhou. Chodím si brzy lehnout…

Je toho samozřejmě daleko více, co dělám, ale ve zkratce lze říci, že jakmile to jen trochu jde, věnuji se více fyzické aktivitě, nežli aktivitě u počítače. A jak krásné to pak je, když po dlouhé době „padnete únavou“ po téměř deseti kilometrech chůze.